Nix první kapitola

26. listopadu 2014 v 17:53 | Andrea Snow |  Nix
"Proboha, dávej pozor Erin! Zlomíš mu ruku." volá z dálky trenér.
Klečím na jednom z kadetů. Je břichem přitlačený k zemi a ruce mu držím za zády. Vyhrála jsem. Zrovna probíhá výcvik nových vojáků. Během války jsme přišli o nespočet našich přátel a silných bojovníků, proto se musí zaučovat noví a noví. Kadeti jsou rozděleni podle svých bojových schopností do tří skupin. Ode mě, se jako od dcery alfa samce očekává, že obsadím místo v té nejlepší skupině.
"No jo." znuděně se zamračím a povoluji stisknuté dlaně. "Příště by ses měl víc snažit." poplácám kadeta po zádech a poodstoupím. Zděšeně se na mě podívá a utíká pryč. "Jako vždy, všichni se mě jen bojí." zavrčím.
"Davide, postarej se o ni." zvolá netrpělivě trenér a ukáže na mě.
"Tak dobře." postaví se přede mě, prohrábne své delší kudrnaté blonďaté vlasy a zasměje se.
"Začni, kočko." mrkne.
"Komu říkáš kočko?" naštvaně udělím první ránu a boj tudíž začíná.
Jako vlci k boji nepotřebujeme zbraně. Naše tělo je vybavené ostrými drápy a tesáky. V lidské formě trénujeme, abychom se naučili lépe vyhýbat úderům. Já a David jsme vyrovnaní bojovníci. Davidova síla spočívá v útoku. Jeho neuvěřitelná rychlost je pro většinu kadetů nezvladatelná. Já se umím lépe krýt. Mám bystrý zrak a dokážu předvídat, kdy udeří. Do zápasu dávám všechnu svou energii. Davidův pohled a zpocené čelo naznačuje, že on také. Po dvou hodinách jsme oba vyčerpaní a trenér nás přerušuje.
Celá příprava nových vojáků se odehrává v obrovské hale, rozdělené na více místností. Strop se kulatí až dvacet metrů nad zemí. Mechanici se dokonale naučili simulovat různá prostředí. Na stěny i do volného prostoru jsou promítány hologramy. Tato technologie nám pomáhá vyhrávat bitvy. Každý měsíc vysílá Rada zvědy k okolním kmenům, aby zmapovali jejich území. Pokud se zvědům zadaří, útoky se v této hale nacvičí předem a úspěch je zaručený.


Po chvilce odpočinku se vydávám zpět k tréninku. Tentokrát ale raději sama. Otec v blízké době plánuje útok na kmen Perdo. Jsou to naši nejhrozivější protivníci. Už roky se snažíme najít alespoň malou skulinku v jejich ochranném systému, bohužel se nám to zatím nepodařilo. Okolí jejich vesnice zmapované máme, ale do hradu jsme se nedostali. Tolik průzkumníků se z výprav již nevrátilo. Potřebuji zjistit, jak vypadá venkovní část. Přecházím do jiné místnosti, která je menší než ta předchozí. Tato je určena pro individuální výuku. Na pravé stěně je zavěšen ovladač. Prohledávám seznam míst, dokud nenarazím na oblast Perdo. Stisknu modré tlačítko a rozhlédnu se kolem sebe. Ocitla jsem se na náměstí. Na rozdíl od našeho území zde rostou odolné stromy a mechy. Kolem mě stojí malé stánky, procházím se a hledám cestu z náměstí. Po levé straně spatřím malou uličku vedoucí k velké kašně a kostelu. Kašna vyrobená z mramoru je po stranách zdobená zmenšenými vlky a místo očí mají drobné kamínky. Je nádherná. Rukou lehce přejedu po okraji a prsty namočím do vody. Ale to přeci není důvod, proč tu jsem. Proberu se ze snění a pokračuji dál. Kostel vypadá staře ale udržovaně, stojí tu asi už od počátku věků. Vchod je zkrášlený stejně jako kašna, dokonce i klika vypadá jako vlk. Stisknu ji a táhnu k sobě. Dveře jsou tak těžké, až cítím, jak mě bolí svaly. Vejdu dovnitř a s údivem se zastavím. Ach, to je překrásné. Malby na stropě jsou pozlacené a popisují jakýsi příběh. Zkoumavě na ně hledím, ale nedaří se mi nic rozluštit. Přistupuji k oltáři. Prohlížím si celý honosný sál. "Hm, zpovědnice." zadívám se na dřevěný výklenek. Něco mě tam táhne. Cítím to. Následuji svou intuici a zastavím u dveří. Pomalu je otvírám. Umírám zvědavostí. Co tam může být? Zklamaně se podívám. Hologram se zrušil. Bohužel stojím v tréninkové hale. Průzkumná jednotka tuto část už nezmapovala. Rozhodně musím zjistit, co v té zpovědnici je. Hlavou mi začnou létat myšlenky. Dnes večer promluvím s otcem, a vše mu povím! Ach né, hodiny ukazují už šest hodin odpoledne. Do půl hodiny musím být doma. Vypínám světla a odcházím pryč.

Naše rodina bydlí na hradě. Otec je alfa samec, tedy král Sors. Jeho družka, má matka, mu porodila dceru a syna. Můj bratr je ještě moc mladý, aby se stal vojákem. Zítra to bude teprve devět let, co poprvé spatřil tento svět. Ačkoliv nemáme potřebu jíst, my jako královská rodina dodržujeme tradici, a každý večer se scházíme u večeře.
Nejprve musím navštívit svou komnatu, umýt se a vhodně se obléknout. Teprve potom mohu jít do jídelny. Tato místnost je největší z celého hradu. Pořádají se zde hostiny, schůze Rady a jiné důležité události. Naproti vchodu byly vystavěny okna, aby prosvítily celou místnost. Po zdech visí starodávné a drahocenné obrazy. Některé jsou morbidní a je na nich zachycena válka, bolest a krev. V každém rohu na sebe strhává pozornost socha. Když jsem byla ještě štěně, opravdu mě děsily. Uprostřed je umístěn kulatý ručně vyráběný mahagonový stůl a židle. Nad ním se vznáší zlatý křišťálový lustr. Zamířím ke stolu a usadím se.
"Dobrý večer, otče. Dobrý večer, matko." podívám se na oba mé rodiče a věnuji jim úsměv.
"Dobrý večer, dcero. Jaký byl tvůj den? Skolila jsi zas nějakého nešikovného kadeta?" opětuje otec můj úsměv. Dnes je dobře naladěný.
"Ano, otče. Bohužel v akademii máme i opravdu slabé a nešikovné články. Dnešní den jsem mimo jiné zkoumala území kmenu Perdo. Kostel za náměstím je něčím opravdu zvláštní. Nemohla jsem si pomoct, dokonce jsem se šla podívat dovnitř. Bohužel průzkumné jednotky nezmapovali celý kostel. Měla bych se tam jet podívat a zjistit, co se v něm skrývá. Vím, že je můj plán nebezpečný. Vybrala bych si pár zkušenějších kadetů a v noci uspořádala cestu." dopovím a zoufale doufám, že můj nápad schválí.
"Dcero." odpoví a mlčí. Zadívá se mi do očí. Z jeho pohledu nedokážu poznat nic. Smutně sklopím oči. "Jen protentokrát, ti tvůj plán schválím. Musíš být opatrná. Vyrazíš zítra dopoledne. V lidské formě se lépe zamaskujete." usměje se.
"Děkuji ti, mnohokrát!" nadšením skoro vyskočím z židle.
Na stůl se servíruje jídlo a konverzace utichá. Po večeři běžím svolat Radu kadetů. Do ní patří jen deset nejlepších bojovníků ve výcviku. Když všichni dorazili do hradu, přesunuli jsme se do herny. Tam bylo naše útočiště. Předstoupila jsem.
"Dnes jsem vás tu svolala, abych vám sdělila můj plán." začala jsem a vyložila celý návrh. Po chvilce se strhla diskuze.
"Vážně si myslíš, že tam něco bude?" kroutí David hlavou a směje se.
"Ano, myslím." probodávám ho pohledem.
"No dobře." pochybně odpoví a zamračí se.
"Takže zítra, při svítání před hradem. Nezapomeňte nakrmit koně a dobít si energii." dodávám před rozpuštěním schůze.
Všichni pomalu odchází, jen David zůstane v místnosti.
"Erin, není to dobrý nápad" zamračí se.
"Byl schválen mým otcem, alfa samcem, tak asi dobrý bude." vracím mu nepříjemný pohled.
"Ty seš tak tvrdohlavá." zakroutí hlavou a odchází.

S východem měsíce se mé tělo mění na vlčí. Jako vlci se dorozumíváme sdílením myšlenek. Pokud ale chci, mohu ostatním zablokovat přístup do mé hlavy. Běžím ven, abych si dobila energii. Sníh. Miluji sníh a ten pocit, když přechází energie z něj do mého těla. Každičký kousek se zvolna roztává a uvolňuje mé svaly. Mohla bych takhle strávit celou věčnost! Proti mně spatřím Davida. Jeho slastný pohled prozrazuje, že je také spokojený. Za ním odpočívá dalších osm vlků. Jsme tu jen my, členové Rady kadetů. Společně pobíháme a chystáme se na lov. Rádi lovíme. Mrtvou zvěř odnášíme do laboratoří nebo královské kuchyně. Předháníme se, kdo přemůže větší zvíře. Společně jsme dokonce skolili velkého nix medvěda. Je třikrát větší než průměrný vlk. Ale proti nám neměl šanci.
 


Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 18:41 | Reagovat

Krásná kapitola, opravdu. I když je krásná možná i slabým slovem.
Měla bych jen jednu maličkou výtku, která je spíše ke stylistice- každá přímá řeč se píše na nový řádek, a také mi příliš nevyhovovala délka odstavců. Trochu jsem se v tom ztrácela. Rozdělila bych je alespoň napůl, ale je už tvá věc, jestli se budeš touto radou řídit.
Ale příběh se mi opravdu líbí, a rychle se stal jedním z mých neoblíbenějších.
Miluji, jak si je Erin jistá sama sebou. Umíš se do ní krásně vžít.
Jen tak dále a smekám před tebou.
P.S.: Mohu se zeptat, kolik ti je let, čistě abych věděla, jak mám být kritická?

2 andrea-snow andrea-snow | Web | 26. listopadu 2014 v 19:01 | Reagovat

[1]: Děkuji moc a vážím si tvé rady! S odstavcema mám problémy už od doby co chodím do školy, občas si nejsem jista jak správně text rozdělit.
Jsem ráda, že se ti příběh líbí!
Můj věk je tajné číslo, ale mohu ti prozradit, že pomalu, ale jistě se blížím k plnoletosti.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

[2]: Aha tak. No, myslím, že ohledně rozdělování odstavců nemám moc právo ti radit, musíš si styl nalézt sama, ale vždy označují jeden tématický, popřípadě podtématický celek, jestli mi rozumíš.
Na ten věk jsem se opravdu ptala jen pro účely toho, jak hodnotit tvé psaní. Popravdě, myslela jsem si, že ti je kolem osmnácti, možná devatenácti, takže jsem se i docela trefila...

4 Stels Stels | E-mail | Web | 20. října 2015 v 23:09 | Reagovat

Ahoj, bomba kapitola :) Bude i další?? :)

5 andrea-snow andrea-snow | Web | 20. října 2015 v 23:39 | Reagovat

[4]: Ahojky, to nevím, začala jsem ji psát před více než rokem. Nevím, zda se k tomu vrátím. Ale děkuju! :)

6 Stels Stels | Web | 21. října 2015 v 6:22 | Reagovat

[5]: Měla by ses k tomu vrátit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama